Tišnov

textové informace z mapy

Štoly

Ačkoli se Tišnov nepovažuje za tradiční hornické město, různé pokusy o těžbu stříbrných rud na Květnici zaznamenáme již z období Přemyslovců. Později jsou neúspěšně hledány měděné rudy. Do roku 1880 se zde těžil limonit. Teprve 19. století přináší obrat v podobě těžby barytu, který je významnou surovinou pro chemický, papírenský, keramický a sklářský průmysl. V rozmezí let 1905 a 1908 různé firmy z Květnice vytěžily dohromady víc jak 1458 tun barytu. Po této činnosti zůstalo v kopci asi 16 krátkách štol. Kvůli velké konkurenci těžba pomalu ustává a v roce 1909 končí úplně. K dočasnému obnovení došlo během válečných let 1940 až 1943. V roce 1965 byl učiněn zatím poslední pokus o těžbu, ale zásoby barytu nebyly dostatečné, aby se těžba vyplatila.

Štoly byly až do léta roku 2010 volně přístupné a bylo příjemné se v nich na chvíli ukrýt před žárem letního slunce, hledat v terénu bývalé haldy a nacházet u nich ústí štol nebo pozorovat pukliny, které příroda vyplnila barytem a člověk jej opět pracně dobyl pro sebe. Bohužel neúprosné zákony přikazují stará a opuštěná důlní díla likvidovat, nebo je v lepším případě jen znepřístupnit lidem. Najdeme jistě mnoho příkladů, kdy je taková činnost nezbytná, ale domnívám se, že štoly na Květnici takovým příkladem nejsou. Tyto krátké, přímé štoly jsou raženy v nezvětralém masivu a často se nacházejí v obtížně přístupném terénu. Dívat se na ně jako na nebezpečí a vynakládat nemalé finanční částky na jejich zajištění nepovažuji za zcela správné.

Květnice 6 – Krátká rozdvojená štola je v mimořádně prudkém svahu nad údolím Besénku. Ve svahu pod ní se nachází pět dalších štol, které jsou však velmi malé, nebo se mi je ai nepodařilo nalézt.

Květnice 9 – Asi nejzajímavější štola se dělí na dvě etáže, horní sloužila k těžbě a spodní prudce klesá s cílem dosáhnout na níže uložené žíly barytu.

Květnice 10 – Na štolu jsem bohužel narazil až když byla zabezpečená. Vedle zamřížovaného vstupu je další otvor, který může připomínat ústí štoly, ale jde jen o mělký výklenek.

Květnice 13 – Vstup do štoly je sice vedle cesty, ale může být snadno přehlédnut, je totiž umístěn v zahloubení, které patrně vzniklo povrchovou těžbou barytové žíly.

Květnice 14 – Vlhké klima, které štola nabízí, z ní dělalo mimořádně příjemné místo na focení.

Květnička 1 – Ústí štoly bylo nutné před samotným vstupem odhrabat a zvětšit tak vstupní otvor. Odměnou byla sotva 5 m dlouhá nízká štola.

Květnička 2 – Nezvykle tvarovaná štola na sebe upozornila haldou u cesty. Zatímco ostatní štoly na Květnici vznikaly vytěžením barytové žíly, zde nejspíš horníci narazili na kompaktnější útvar.

Vodojemy

Co by to bylo za kopec v blízkosti města, kdyby na něm nebyl ani jeden vodojem. Ve svahu nad nemocnicí narazíme hned na dva bývalé rezervoáry. Výše položený je běžný zemní vodojem s obdélníkovou nádrží. Patrně sloužil jen jako vyrovnávací – do nádrže vede jen jedna trubka, ta mohla vodu v době snížené spotřeby přivádět a během zvýšené spotřeby dotovat vodovodní řad. Přeliv, který zabraňoval přeplnění vodojemu, ústí do vstupní šachty a je zároveň jedinou možností jak se dostat do nádrže. Bohužel jeho rozměry činí tento záměr značně obtížným.

Druhý objekt byl patrně z vodojemu přestavěn na něco jiného. Dovnitř je totiž možné pohodlně vstoupit otvorem připomínajícím dveře, který by prakticky znemožnil udržovat uvnitř zásobní objem vody. Jaký byl nový účel takto upraveného vodojemu nelze rozpoznat, jediným dalším netypickým prvkem jsou ocelová oka na vzdálenějším konci nádrže, která však nic konkrétního nenapoví.

Ze stavebního řešení můžeme hádat, že tento vodojem je starší než ten výše položený, který jej nejspíš vystřídal a nevyužitá stavba získala na nějaký čas novou, neznámou funkci.

Vykládka

Zařízení k vykládání sypkého materiálu z nákladních vagonů na sebe už z dálky upozorňuje svou širokou střechou a čtyřmi zásobníky. Svým vyšším koncem zasahuje šikmá střecha až nad kolej a pokrývá manipulační prostor pásového dopravníku, takže bylo možné vykládat vagony i za méně příznivého počasí a díky elektrickému osvětlení i za zhoršených světelných podmínek.

Na konci pásového dopravníku je otočný žlab ovládaný jednoduchým převodem ze země; prakticky za provozu tak bylo možné změnit plněný zásobník. Podél dopravníkového pásu vede manipulační lávka, po které je možné vyjít až k zásobníkům a nahlédnout do nich. Jako nelogická se jeví absence zastřešení zásobníků – vždyť i dopravníkový pás je zakryt, aby ani během dopravy materiálu nedošlo k jeho navlhnutí. Asi bude na místě se domnívat, že střecha nad zásobníky v době provozu byla.

Váha

Kolejové váhy jsou běžnou součástí nákladních nádraží a setkáme se s ní i na tom Tišnovském, kde se nachází starší typ pákové váhy zvané přezmen. Jde o typ váhy s proměnnou délkou ramene, změna délky se provádí posunem závaží na ocejchovaném rameni tak, aby bylo dosaženo rovnováhy. Nezbytnou součástí takové váhy je dvouramenné návěstidlo, kterým se řídil posun vagonů určených k vážení. Zajímavé je, že váha není na stejné koleji jako vykládka, vagony se před vyložením vážily – nejspíš je to dáno postupným rozvojem nádraží.

Vodní jeřáb

Doba, kdy železnici kralovaly parní lokomotivy je dávno pryč, ale mnohá nádraží jejich éru některými drobnostmi stále připomínají. Vodní jeřáb je zařízení určené k doplnění vody do tendru lokomotivy během čekání vlaku v zastávce. V podstatě jde o svislé potrubí zakončené pohyblivou nálevkou, kterou obsluha jeřábu pomocí manipulační tyče umístila do plnicího otvoru tendru.

Vodojem

Vodojem zřejmě souvisí s vodním jeřábem popsaným výše. Vzhledem k relativně krátké době nutné k naplnění tendru vodou muselo být potrubí dimenzováno na značný průtok, který by tehdejší vodovodní řad nebyl schopný dodat. Nádraží proto muselo být vybaveno vlastním zařízením pro akumulaci vody - vodojemem. Věžový vodojem nejen že zajistil dostatečný objem vody pro potřeby parní železnice, ale zároveň poskytl i hydraulický spád pro převod vody z nádrže vodojemu do tendru.

Vodojem je zamčený, a tak můžeme jen hádat, co se ukrývá uvnitř. Kromě nezbytné nádrže nejspíš i čerpadlo určené k jejímu plnění (zde mohla být s výhodou využita říční voda z blízké Svratky). Jediné co zvenku můžeme vidět je přepadové potrubí a ukazatel vodního stavu, který výšku hladiny snímal pomocí plováku, takže při plném vodojemu byl ukazatel nejníž.

Rozhledna

V posledních letech se může leckomu zdát, že vinou evropských dotací se s rozhlednami roztrhl pytel a objevují se často na bizarních místech s prakticky nulovým výhledem po okolní krajině. Rozhledna na Klucanině je však výjimkou, stojí na základech původní dřevěné rozhledny z roku 1934, kterou postavil Klub československých turistů. Stavba nové rozhledny byla financována z veřejné sbírky za přispění města, kraje a Ministerstva pro místní rozvoj. Jména drobných dárců jsou vypsána na betonových kvádrech, které vyplňují nosný železobetonový skelet. Nová rozhledna byla otevřena 11. 10. 2003, 50 let po zničení dřevěné rozhledny.

Kamenný kruh

Kopec Klucanina je domovem pro mnohá překvapení; jedním z nich je kamenný kruh u cesty tvořený osmi kameny stojícími okolo centrálního. Šest červeně zbarvených bloků pochází přímo z Klucaniny, zbylé tři s křemennými žilkami jsou z Květnice. Nejedná se však o původní megalitickou stavbu nebo její reminiscenci, ale o novodobou parkovou úpravu, která by měla zvát k zamyšlení a poskytovat klid a sílu. Bohužel bez hlubší souvislosti s místní historií nebo archeologickými nálezy budí spíš rozpaky a nechává viset ve vzduchu otázku, zda to nakonec není jen povrchní kýč.

Prosba lesa

Pomníček u cesty nese jednoduché, ale zásadní poselství. Apel vytesaný do kamenné desky může v jednotlivostech vyznít poněkud neaktuálně či dokonce banálně – máme přeci domy z betonu a oceli vytápěné plynovými kotelnami a pole za nás orají moderní traktory. Les však stále plní v krajině nezastupitelnou úlohu, výrazně ovlivňuje její vodní režim, poskytuje útočiště a potravu mnoha živočichům. Nesmíme také zapomínat, že kyslík, který nezbytně k životu potřebujeme, produkují zelené rostliny - především lesy.