Čekárna

Čekárna pouliční dráhy na Obilním trhu z roku 1926 od Oskara Pořísky ukazuje, že i ryze účelná stavba může být krásná. Architekt pomocí jednoduchých výrazových prostředků dosahuje neobyčejně vyváženého výtvarného účinku – objekt lehce vystupuje nad chodník, zároveň se drží stranou a skrz boční skleněné výplně umožňuje ničím nerušené průhledy ulicí.

Necitlivými úpravami a zásahy je velice snadné architektuře ublížit, výmluvným dokladem je nynější stav objektu. Nejde jen o jeho zanedbaný stav, který je dočasně řešen jednotným šedivým nátěrem; daleko větším hříchem je popření původní funkce, záchodky jsou mimo provoz už od 80. let a na tramvaj či trolejbus tu dnes čeká málokdo.

Přítomnost veřejných záchodků v suterénu, které byly zčásti vtipně osvětleny z povrchu skleněnými tvárnicemi, si vynutila další nepřiměřený zásah do čekárny – instalaci masivních mříží, kterou provedl dopravní podnik poté, co přestaly být toalety v provozu.

Jako atribut Pořískovy tvorby můžeme chápat i začlenění veřejných toalet do realizovaných staveb, nalezli bychom je ve dvou dnes již neexistujících čekárnách na Moravském náměstí (Kiosk) a náměstí Svobody („hříbek“) nebo v budově Městské ubytovací kanceláře, dnešního Čedoku na Nádražní ulici.

Brno může být právem pyšné na svou meziválečnou architekturu, žel chová se k ní macešsky. Tahanice o rekonstrukci vily Tugendhat, k nepoznání přeměněná kolonie Nový dům nebo stále chátrající čekárna pouliční dráhy (byť je kulturní památkou) jsou toho smutným dokladem.