Štola 88

Nedaleko Tišnova se v září roku 1988 uskutečnil projekt, který tehdy neměl ve světě obdoby. Českoslovenští vědci v rámci programu Interkosmos studovali na malé skupince dobrovolníků vliv zátěže na člověka. Za tímto účelem je na tři týdny zavřeli do speciálně upravené opuštěné štoly, která měla simulovat kosmickou loď při cestě na Mars. Cílem výzkumu bylo identifikovat rizika spojená s dlouhodobou izolací malé skupinky lidí a nalézt vhodné postupy pro zvládání stresových situací.

Průzkumná štola

Štola, ve které se experiment uskutečnil, vznikla úpravou a rozšířením stávající průzkumné štoly. V Brně tehdy probíhala stavba kolektorů a podnik VÚPD (Výstavba dolů uranového průmyslu, dnešní Subterra a.s.), který stavbu začínal provádět, potřeboval vyzkoušet různé technologie výztuže v podobných geologických podmínkách, jaké jsou v Brně. Takové podmínky našli pracovníci VÚPD blízko Tišnova; vedle cihelny jsou podobné jíly, v jakých budou kolektory v Brně hloubeny.

Průzkumná štola vznikala tak, že se vyrazil asi 5m úsek, který se následně zpevnil jednou ze zkoušených technologií výztuže, provedla se nezbytná měření a pokračovalo se v ražbě dalšího úseku. Později o štolu projevil zájem Fyziologický ústav Akademie věd, který zde zamýšlel uspořádat netypický experiment.

Experiment

Pro účely experimentu byla štola rozšířena na celkovou délku asi 60 m a vybavena podobně jako protiatomový kryt. Vstupy proto uzavírají protitlakové dveře, po stranách dveří jsou tlakové uzávěry a větrání uvnitř zajišťovala standardní filtroventilační souprava. K dalšímu vybavení patřil především kamerový systém, který umožnil výzkumníkům sledovat (s výjimkou toalet a sprch) dění ve štole.

Mozkem a organizátorem celého experimentu byl především sociolog PhDr. Jaroslav Sýkora, který se věnoval mapování lidských vztahů uvnitř malých sociálních skupin. Spolu s ním se na výzkumu podíleli specialisté z celé řady oborů, především psychologie a fyziologie. Nechyběli ani odborníci na výživu, kteří „kosmonautům“ ve štole připravovali speciální antistresové jídlo.

Původní plán počítal se čtrnácti dobrovolníky, především se studenty vysokých škol, avšak vstupními testy jich neprošel dostatečný počet a na poslední chvíli museli výzkumníci sáhnout do vlastních řad; takto se dostal do štoly Miloš Čermák, který měl původně v rámci své diplomové práce „Počítačové modelování uzavřeného biologického systému“ být jedním z výzkumníků.

Štola byla izolační přepážkou důkladně rozdělena na dvě samostatné části. První z nich obývalo sedm tzv. strážců, kteří měli za úkol řešit krizové situace a na jednoduchém počítači simulovat řízení pomyslné lodi. K dispozici měli dvě toalety, sprchu a kuchyňku. Tuto skupinu vedl známý spisovatel Pavel Toufar.

Druhou skupinku tvořila pětice dobrovolníků vedená Milošem Čermákem, mezi nimiž byla jedna žena. Tato skupinka byla označována jako chovatelé, protože jejich úkolem bylo starat se o slepice, křepelky v kotcích a o rybičky v akváriu. Experiment měl ověřit možnost, zda budou vesmírní dobyvatelé během dlouhých cest schopni pro svou potřebu chovat zvířata. Tato varianta se ukázala jako nereálná, neboť lidé v izolaci si k nim během krátké doby vybudovali silný citový vztah, který jim znemožnil zvířata zabít a sníst.

Jak probíhal den ve štole? Především byl zkrácen na 18 hodin, třetina pro spánek, třetina pro práci a třetina pro odpočinek. Každá skupinka byla rozdělena na směny, tak aby se v jednotlivých činnostech pravidelně střídaly. Na začátku a na konci každé pracovní směny vedoucí skupiny odebral krev, a vyplnil se krátký dotazník. Krev spolu se vzorky moči byla odvážena vrtulníkem přímo do Prahy, dotazníky se zpracovávaly v řídicím středisku před štolou. Nad štolou byla vybudována přistávací plocha pro vrtulník, která byla z recese označena cedulkou „Letiště ČSAV“. Perličkou je, že vrtulník pilotoval Oldřich Pelčák, náhradník Vladimíra Remka.

Současnost

Po ukončení experimentu se o štolu starali manželé, kteří bydleli naproti, sekali trávu a pravidelně uvnitř větrali, za což dostávali nějaké peníze. Po rozpadu východního bloku a faktickém zániku programu Interkosmos začalo okolí štoly pustnout a lákat zloděje a dobrodruhy.

Když jsme s Petrem Minaříkem téměř po 20 letech navštívili štolu, byl zde nepořádek a co šlo odnést a mělo nějakou cenu pochopitelně chybělo. Naopak drobnosti, které odkazovaly na experiment se dochovaly v překvapivém množství. Ať už šlo o nádoby na moč, staré noviny, pantofle, které si účastníci experimentu sami vyrobili, nebo papíry s nápisy „usmívej se“ a „máš krásný hlas“ (ty byly zavěšeny pod kamerami a reproduktory). Právě tyto drobné artefakty zanechávaly dojem, že štola byla opuštěna teprve nedávno, a vytvářely silný genius loci.

Až do roku 2008 byla štola ve vlastnictví Akademie věd a město Tišnov usilovalo o převedení na sebe. Kromě něj o štolu projevila zájem Universita Tomáše Bati, která chtěla v podobných experimentech pokračovat v rámci výzkumu krizového managementu a boje proti terorismu. Štolu nakonec po dlouhých tahanicích získal Tišnov a užívá ji ke skladování vybavení, které používají hasiči během povodní.