Potok

Potok, který kdysi pramenil na konci ulice Samoty, byl v souvislosti s rozvojem Líšně postupně zatrubňován a kanalizován. Současné ústí betonové chodby s kamenným portálem je doufejme definitivní a k dalšímu prodlužování již nebude docházet.

Přímá obdélníková chodba se stěnami hladkými od systémového bednění umožňuje i po delším postupu kontakt s denním světlem. Jak toto světlo slábne, ozývá se stále silněji z hlubin podzemí hukot proudící vody.

Nejmladší, asi 250 m dlouhý úsek vznikl obetonováním původně otevřeného koryta, revizní poklop na jeho konci dokazuje, že současná úroveň terénu je sice blízko, ale kvůli absenci žebříku není dostupná.

Průchod s kruhovou klenbou nejspíš vznikl zesílením původního mostu přes potok. Navyšování terénu společně s potřebou využít místo, které zabíralo otevřené koryto vedlo k přesunu mostu i potoka do podzemí.

Za někdejším mostem je potok veden v lichoběžníkovém korytě, které bylo později překryto betonovými deskami. Nízký spádový stupeň ve dně je překvapivě zdrojem onoho hluku, který se v uzavřeném kanále rozléhá až k ústí.

Navazující úsek není překryt dokonale a na rozepřené svislé stěny dopadá denní světlo. Z černých povlaků na stěnách a dně snadno rozeznáme, odkud přitéká voda, a které přípojky jsou slepé.

I přes relativně malou délku je podzemí Líšeňského potoka velice pestré. Od ústí vzdálenější úseky jsou vedeny v tradičním kruhovém profilu, který nemusí být nudný díky různým nedokonalostem a opravám.

V místě bývalého brodu je pod Šimáčkovou ulicí spojná komora pro tři stoky, prochází tudy vodovodní potrubí a je sem přímo svedena uliční vpust. Z levé a pravé strany se napojují dešťové stoky, přímo pokračuje původní zatrubnění Líšeňského potoka.

Denní světlo na konci potrubí a větší množství dřeva, starých jablek a listí napovídá, že před vstupem do podzemí, potok prochází od nádrže Broďák mezi zahradami otevřeným korytem.

Levá stoka je během návštěvy podzemí nejvýznamnějším přítokem; na povrchu neprší, jde tedy zřejmě o balastní vody, které se do stoky dostávají kvůli jejím netěsnostem.

Dalšímu putování brání příliš malý světlý průřez stok i podezření, že jsou do dešťové kanalizace vypouštěny i splašky, což by vysvětlovalo šedivý povlak na omočené části potrubí.

Pomocí teleobjektivu lze nahlédnout hlouběji do systému dešťových stok staré Líšně a ujistit se, že dál už nic zajímavého není.

Mumifikované tělo pavouka bylo naštěstí jediným živočichem, který tu v podzemí kdysi číhal. Nakonec se sám stal obětí zákeřné plísně.

Revizní poklop na povrchu uvozuje místo, odkud pokračuje nejmladší část betonového kanálu. Tam kde dříve tekl potok, je dnes betonový strop, na kterém parkují auta.

Líšeňský potok přitékal od svého pramene nejprve do nádrže zvané Broďák, ve které se omývali koně při návratu z pole. Později sloužila i jako požární nádrž.

Jediné místo v nádrži, kde lze dosud narazit na vody Líšeňského potka je kašna bezpečnostního přelivu, voda sem přitéká z výše položeného kruhového otvoru a nižším opět odtéká do podzemí.

Modře označený otvor na opačné straně nádrže je zřejmě pozůstatek po výpustném zařízení, dnes zajišťuje pouze to, aby se v nádrži žádná voda nehromadila.

Koncem roku 2017 byla nádrž proměněna v jakési hřiště, čímž došlo k úplné rezignaci na vodní prvek připomínající poněkud nechtěný Líšeňský potok.