Tunel

Zatrubněné a pod zem svedené vodní toky jsou obětí stavebnímu rozvoji měst. V Jihlavě stál bezejmenný potok v cestě vlakovému nádraží a jeho značná část byla svedena do vodního tunelu.

K funkci propustku později přibyla další, v obetonovaném potrubí je vedena splašková kanalizace, která nejspíš dříve ústila přímo do tunelu.

Původně byl tunel kratší a vyzděný z kamenů, rozšiřování nádraží si však vyžádalo jeho oboustranné prodloužení, tentokrát už v betonovém provedení.

Vybudovat pevné bednění ve stísněnému tunelu nebylo zřejmě snadné, stěny soklu jsou proto značně zdeformované. Ani napojení potrubí není provedeno s citem pro přesnost a vzhled.

Zděná část tunelu opět přechází v betonový úsek, dno není příliš pevné, na mnoha místech je podemleto i obetonované potrubí a objevují se zrádně hluboké tůně.

Tunel ústí do spojné komory, do které je možný sestup i několika revizními šachtami z povrchu. Na žebřících zachycené předměty dokládají, že v případě dešťů dosahuje hladina vody do povážlivé úrovně.

Přítomnost elektrického osvětlení může být vyvolána potřebou do komory častěji vstupovat za účelem údržby, čistění a kontroly hradicích stěn a česlí.

Putování podzemním tokem v těchto místech končí, další pokračování by v sobě zahrnovalo dehonestující koupel v kdovíčím znečištěné vodě.