Sila
Válcové nádrže na řepnou siláž připomínají spíše nějaký zapomenutý futuristický objekt, než zemědělskou stavbu. Postavili je zde před válkou němečtí obyvatelé. Když byli po válce odsunuti, přešla sila na stát a od té doby chátrají.
Po obvodu větší centrální nádrže je rozmístěno šest menších, které si němečtí sedláci pronajímali. Díky tomuto uspořádání připomínají sila na ortofotomapách bubínky revolveru.
Odběr zfermentované řepy probíhal postupně ze dvou etáží, v horní úrovni nádrží jsou dosud dochovány ocelové poklopy. Pro jejich otevření bylo nutné odšroubovat všechny matice.
Spodní poklopy chybějí a jsou z bezpečnostních důvodů překryty pletivem. Čísla nad otvorem označují jednotlivé nádrže, původní černé číslovky byly později přečíslovány zelenými nápisy.
V některých nádržích jsou doposud zbytky silážních šťáv, které hlavně v létě obtěžují obec svým zápachem. Po válce pak krátce sloužily ke skladování nespecifikovaného obsahu: v jedné z nádrží byly dokonce zjištěny velmi vysoké koncentrace těžkých kovů.
Sila byla původně zastřešená, ale bez řádné údržby se střecha rozpadla, do nádrží prší a silně kyselá či jinak závadná voda vytéká ven a působí korozivně i na beton samotných nádrží.
Na dochovaném poklopu spodní etáže se nachází potrubí se zaslepenou přírubou, které mohlo sloužit k odběru melasy vzniklé fermentací řepných řízků, která se dále mohla využívat například v lihovarnictví.
Pozůstatek zděné příčky s otvorem pro dveře mohl omezovat přístup na žebřík určený pro výstup na střešní konstrukci nad nádržemi. S rozpadem střechy pozbyly smyslu i tyto dveře.
Na některých silech stále visí zbytky původní dřevěné zastřešovací konstrukce, zřejmě i s pochůznými lávkami pro kontrolu a plnění obsahu.
Do jiného sila je dosud zavěšené potrubí zakončené na spodním konci armovanou hadicí. Je možné že řepné řízky byly do nádrží dopravovány hydraulicky.
Uvnitř jediné přístupné centrální nádrže je k nalezení torzo jakéhosi dopravníku, kterým se asi ode dna vytahovaly řepné řízky a zřejmě byly k dalšímu dokvašení distribuovány do obvodových nádrží.
Pro obec představují tato sila především ekologickou a estetickou zátěž, objekty patří státu, který by je měl podle starosty na své náklady odstranit. I přes uvedené zápory má tato technická zajímavost své zvláštní kouzlo.
