Sklad CO

V suterénu skladu CO se nachází kryt pro 100 osob s třídou odolnosti 5 (tedy nejméně odolný stálý úkryt), a tak rozhodně nepatří mezi špičku v ochraně před ničivými účinky zbraní hromadného ničení. Vnitřní vybavení krytu zahrnuje jen ty nejzákladnější věci předepsané normou.

V areálu skladu CO se nachází několik budov různého stáří. Vysoká patrová budova na levé straně je nejstarší, pochází z roku 1956 a právě pod ní je vybudován úkryt. Na garáž ve středu fotografie navazovala kotelna, jejíž komín je na fotografii také vidět. Nejmladšího data je pak buňkoviště za hlavní budovou.

Jak v přízemí, kde byly garáže, tak na patře, kde jsou velké temné místnosti určené ke skladování materiálu CO, není nic zajímavého, jen špína a nepořádek. Naproti tomu šipka s nápisem úkryt upoutá pozornost takřka okamžitě.

Samotný úkryt se nachází v úrovni prvního suterénu, takže je těsně pod povrchem, i díky tomu má tak malou odolnost. U dveří je tlačítko elektrického zvonku, kterým se během bojového provozu dožadovalo vstupu do úkrytu, poté byl uvnitř zaveden speciální režim, všichni si museli na 15 minut nasadit protiplynové masky.

Místnost označená jako protiplynová předsíň slouží jednak k vymývání hrubých prachových filtrů vodou a především k základní očistě při vstupu ze zamořeného prostředí. Příchozí tu musel zůstat alespoň 10 minut, než mohl vstoupit dovnitř úkrytu. foto Petr Minařík

Až na elektroinstalaci a několik informačních cedulí, které upozorňují ukrývané na jejich povinosti, jsou zdi holé. Na dřevěné lavici stály polní telefony, kterými se zajišťovalo spojení s okolními úkryty.

Tento úkrytový prostor nenabízel příliš velkou kapacitu pro ukrývané, ale pro provoz krytu je zdejší vybavení nezbytné. Ať už jde o filtroventilační zařízení, umývadlo nebo odpadní jímku. Splašky by nemohly stékat samospádem do kanalizace, bylo nutné je přečerpávat ručním pákovým čerpadlem.

Největší místnost krytu je plná školních židlí a lavic, na kterých by ukrývaní během útoku měli sedět. Zajímavý je původ některých židlí, je na nich totiž napsáno "hlavní nádraží Olomouc". Vzhledem k počtu osob, které by se v této místnosti ukrývali, je i zde FVZ a nouzový východ.

Filtroventilační zařízení bývá většinou umístěno v samostatné místnosti, kvůli omezeným prostorovým možnostem je pouze v ochranné kleci. Vzduch je nasáván z nouzového výlezu a po průchodu filtry je rovnou vpouštěn do úkrytu, není tu žádné rozvodné potrubí. foto Petr Minařík

V kleci s FVZ je polička s náhradními díly, které jsou až s neuvěřitelnou pedantérií označeny a přesně umístěny, celé to tak připomíná muzeální expozici. Pro různé provozy (větrání, filtroventilace, …) je třeba některé díly zapojit jinak.

Ve štole nouzového výlezu je umístěno sání FVZ, za mřížkou se ukrývá těžký rohový uzávěr, který se při rázu tlakové vlny automaticky uzavřel a chránil tak ostatní části FVZ před poškozením. Štola se jednou mírně zalomí a ústí 2,5 m vysokou šachtou na povrch.

Nouzák ústí na povrch do tradičního cihlového komínku s betonovou stropnicí; oproti jiným má jen jedny dvířka opatřená železnou mříží, častějším řešením jsou dvířka s vodorovnými lamelami. Přestože se sklad stavěl na otevřeném prostranství umístění nouzáku opět není v předepsané vzdálenosti.